Rozhovor s Rut Kolínskou

Ani přátelé nevěří, že za to nic nemám

Respekt 23.12.2002

Rut Kolínská se narodila 1953 v Havlíčkově Brodě v rodině evangelického faráře. Vystudovala dálkově etnografii a folkloristiku na FF UK. Patří k zakládajícím členkám uskupení Pražské matky, poslední desetiletí se věnuje především hnutí svépomocných organizací matek s dětmi, zvaných mateřská centra. Vybudovala síť mateřských center v ČR. Síť se stala členem Huairou komise OSN (která se snaží o zlepšení podmínek žen, rodin a obcí) a mezinárodního sdružení svépomocných skupin GROOTS. Podílela se i na vzniku Mezinárodní sítě mateřských center MINE, oceněné v listopadu Dubajskou cenu pro neziskové organizace. Rut Kolínská je vdaná, má pět dětí. Za svou činnost se stala nedávno českou kandidátkou na mezinárodní cenu Žena Evropy za rok 2002. (Pozn. redakce: Cena Žena Evropy byla Rút Kolínské udělena 10.5. 2003 v Kodani.)

Byla jsem jako nejmladší ze čtyř dětí jediná, koho otec viděl dorůstat od narození do dospělosti. Nepřerušilo to ani jeho totální nasazení, ani studium v cizině, ani jeho kriminál, což se u mých sourozenců nedalo říci. Nebyl se mnou jen jeden rok, který strávil na psychiatrii, když ho Státní bezpečnost v roce 1958 přemlouvala ke spolupráci. Nikdy se však nezbavil pocitu, že byl nechtěně brzdou studií svých dětí.

Až sedm let po maturitě jsem se dostala na dálkové studium etnografie a folkloristiky. To už jsem měla první dítě, které jsem vychovávala sama, a tak jsem se musela živit. Byla to doba tvrdé normalizace, skoro polovinu studia zabral marxismus-leninismus, alespoň tak jsem to pociťovala. Nakonec jsem školu dokončila částečně kvůli rodičům a navzdory režimu. Promovala jsem dva měsíce před porodem druhého syna v roce 1984, pak nastala u nás doma populační exploze, měla jsem další děti...

Moje konflikty byly spíš legrační, často jsem se pouštěla do diskusí s policisty a milicionáři, ale nikdy to neskončilo na cele. Na demonstrace jsme vodili děti s sebou a občas se stávaly naší záštitou. Slzný plyn pravda nebyl pro ně nejlepší, ale často jsem se mohla stavět jako prostá žena z lidu s dětmi. Po revoluci jsem chtěla kandidovat do magistrátu, protože jsem už předtím byla aktivní v uskupení Pražské matky a pokračovala jsem v tom i po roce 1989. Nakonec jsem nekandidovala, protože jsem čekala páté dítě.

Je to vlastně taková pohádková historka. Na Tři krále v lednu 1990 jsme šli s rodinou koledovat, získali jsme čtyři a půl tisíce a večer je odnesli do Jedličkova ústavu. Během koledování nás potkala paní, na které bylo hned poznat, že bydlí v cizině. Ale mluvila výborně česky. Byla to Alena Wagnerová, socioložka a novinářka z Německa. Pozvala jsem ji k nám a ona mi vyprávěla o mateřských centrech v Německu. Říkala jsem, že se mi to líbí, maminky někde na sídlišti by to určitě uvítaly, ale že já problém nemám, protože se doma vůbec necítím izolovaná. Pokračuji v životním stylu svých rodičů - otevřený dům pro každého příchozího. Navíc se Pražské matky věnovaly hlavně životnímu prostředí. Celý rok mi posílala materiály. Pak nás pozvala do Německa a atmosféra centra s námi pohnula.

V prvním plánu to jsou kluby pro matky s dětmi, zejména pro ty na mateřské dovolené. Pomáhají matkám vyjít z domácí izolace, najít přátele, pomáhat sobě i okolí. Jde v podstatě o jakousi primární prevenci sociálních problémů i různých závislostí, o pomoc ohrožené skupině. Když není matka spokojená, často propadá depresi a končí závislostí na alkoholu, drogách, vznikají konflikty v rodině, rodina se rozpadá. Matky s malými dětmi, které nejsou zakotveny v zaměstnání, trpí často pocity méněcennosti, neuspokojenosti, i představou, že jsou vytlačovány společností na okraj. Tenhle fakt si většinou uvědomují pouze ony samy a jsou také schopny s tím něco dělat. Pomůžou tedy samy sobě a pak jsou schopny pomáhat dalším skupinám "ohrožených". V centru vzniká společenství, ve kterém si mohou vzájemně pomoci. Důležité jsou i úplně plytké rozhovory. Možnost dát si kafe nebo čaj a zapojit se do hovoru o úplně obyčejných věcech: že ten můj taky občas hodí nějaké jídlo z okna, nic doma nedělá...

V prvním plánu je to opravdu takové pískoviště pod střechou. Ale zároveň tu člověk najde daleko víc. Kolem stolu se maminky seznámí, každá má nějaké vzdělání, zájem, nějakou potřebu, kterou může v centru naplnit. Dohodnou se, co jsou schopny udělat svépomocí. Mají-li chuť, začnou fungovat programy: tvoření s dětmi, tvoření maminek, časté jsou jazykové kurzy, zvou si odborníky na přednášky, nejčastěji dětské nebo rodinné psychology, odborníky na ekologii v domácnosti. Někde organizují víkendy: "Tatínku, přijď s dětmi do centra, nech maminku doma, ať si odpočine." Někde mají pěvecký sbor nebo hrají divadlo. Nabízí se tu také možnost řešit nějaký problém v komunitě. Už jen získat prostor ke schůzkám, vyžebrat si ho třeba na obecním úřadě, pomůže naučit se formulovat požadavky, sepisovat žádosti, poznávat, jak vlastně funguje samospráva. Matky z center jsou o krok před ostatními, umějí se chovat jako svobodné občanky, zajistit si určité věci a nečekat, až jim je někdo dá. Když se jim něco nelíbí v nějakém zákoně, snaží se ho změnit.

Do bytu nemůže chodit tolik lidí. A chtěla bych vidět rodinu, která by to snesla. To je nesmysl. Před časem k nám začala chodit matka, která byla vystresovaná z toho, že její dítě pořád pláče. Střídali jsme se v chování a utěšování dítěte a jeho matka se pomalu zařadila do společenství, dneska předcvičuje rodičům s dětmi, vede knihovnu. Tohle se v obýváku nikdy nestane. Každá věc, která je podobně otevřená, by měla mít k dispozici veřejný prostor. Není určena jen skupině kamarádek, ale všem, kdo mají zájem. Co dřív bývalo při farách, se teď odehrává kolem mateřského centra. Je to v pořádku, jsme sekularizovaná společnost.

V Německu roku 1981. Začala s tím Hildegard Schooss, matka tří dětí, relativně ekonomicky zajištěná (právě proto nešla do práce), která začala mít pocit, že už to doma nevydýchá. Tak ji napadlo pronajmout prádelnu, napsat inzeráty a čekala. A ženy tam opravdu začaly chodit. Zároveň šla podpora z Deutsche Jugend Institut, jehož výzkum prokázal izolaci mladých rodin. Dneska je v Německu kolem pěti set center.

První jsme založili před deseti lety v Ymce na Poříčí. Bylo nás pět kamarádek a každá jsme na sebe nabalila někoho dalšího. Měly jsme štěstí, že se sem tam o nás objevila zprávička. Matky k nám chodily s tím, že by chtěly také něco takového udělat, a radily se, jak na to. Tak například tři ženy, které se seznámily v nemocnici, kde ležely jejich děti, se pak rozhodly, že by se chtěly vídat i dál. A jedna si vzpomněla na pořad o mateřských centrech. To je důležité: chuť něco podniknout pro sebe a pak i pro druhé. To je občanská společnost, aktivita, která vzniká zdola, z potřeby lidí.

Peníze se shánějí špatně. Když se sežene levný prostor od radnice, je vyhráno, ale někde je třeba platit tržní nájem. Matky platí pobytné, které ale nemůže být vysoké, aby centra byla přístupná i sociálně slabším. Z toho se kryje provoz. Na další věci, třeba na výtvarné potřeby, je možné sehnat grant od různých nadací.

Z právního hlediska jsou mateřská centra většinou občanská sdružení. Doporučujeme, aby měla samosprávu. Konkrétně tříčlenné týmové vedení se stejnými pravomocemi, jakousi trojhlavou saň.

Propracovaný systém podpory ze strany obcí, krajů či státu v podstatě neexistuje. Zdálo by se, že se vám přesto daří - v České republice je už 130 mateřských center. Všechno závisí na jednotlivcích. Někdy se stává, že právě generace žen kolem padesátky, která sedí na úřadech, pro nás nemá příliš pochopení. Mají pocit, že matka by měla být doma a starat se o dítě, když přece dostává bakšiš od státu. Ony samy dávaly děti do jeslí a šly do práce. Mají dojem, že když to zvládly ony, proč by to nemohly zvládnout další generace. Ale jejich děti jsou už mladé matky, které státní výchovu zažily a hledají pro sebe alternativu. Byla jste zvolena českou kandidátkou ceny titulu Žena Evropy a možná i díky tomu vás jmenovali do Rady vlády pro rovné příležitosti. Bude to mít nějaký význam pro vaši práci? Uvidíme. Doufám, že nám to pomůže najít pochopení v úřadě, který by měl být naším největším partnerem a spojencem, kde ale kupodivu nenacházíme podporu skoro vůbec - na ministerstvu práce a sociálních věcí.

Na ministerstvu jsme hlavně neprorazily přes paní Hejnou, náměstkyni ministra. Teď je situace komplikovaná dělením na kraje a obce, které by našim centrům mohly pomáhat. My bychom si přály, aby s penězi na kraje šlo už nějaké povědomí o pozitivní věci, aby matky měly otevřenější dveře k finanční podpoře. O zjevných postiženích se všude ví: o alkoholicích, závislých na drogách, o postižených dětech, ale problémy žen na mateřské nikdo nevidí.

Matky, které k nám chodí, jako by už stály u dveří a držely kliku ke vstupu mezi postižené syndromem izolace... Dnes už se stává, že matku trpící takovým syndromem a z toho vyplývajícími depresemi psychiatr naviguje k nám do centra. Nemusí setrvávat v jeho péči. A tak představují mateřská centra i pro společnost vlastně nesmírně levnou prevenci.

Kolem centra vzniká širší komunita. Některé z matek začnou pracovat, ale do centra chodí dál. Pak se dostanou do babičkovského věku a chodí k nám i s vnoučaty. V Německu centra přerostla ve svépomocná komunitní střediska pro všechny generace. Myslím, že něco podobného se stane i u nás. Navíc matky z center jsou na tom daleko líp, když se vracejí do zaměstnání: umí vystupovat na veřejnosti, některé programy center je na návrat do zaměstnání připravují - učí se třeba pracovat s počítačem. Zjistilo se také, že děti vyrostlé v centrech jsou adaptabilnější ve školkách a školách. A ještě jeden klad: lidé se u nás učí dobrovolnictví. Musím říct, že v této zemi je všeobecné povědomí o dobrovolnictví velmi ubohé. Ani moji přátelé mi nechtějí věřit, že za práci v centrech nemám žádný příjem.

Teď se nám podařilo změnit zákon o státní sociální podpoře. Díky tomu si rodič pobírající rodičovský příspěvek může nechat pohlídat dítě pětkrát měsíčně, a ne jen třikrát jako dosud. Bohužel se nám nepodařilo změnit výklad zákona, podle kterého ministerstvo zařazuje naše centra vedle školek a jeslí. Výklad jde proti smyslu svépomoci. To například znamená, že se jako hlídání klasifikuje i to, když vede matka v jedné místnosti centra kurz a ve vedlejší místnosti si jiná matka hraje s dětmi.

Vyvíjí se to k lepšímu. Můj manžel byl v naší generaci považován za exota, protože se vždycky podílel na všem, co jsme jako rodina dělali, a hlavně to bral jako naprosto přirozenou záležitost. Nové generace matek mají doma takové exoty docela běžně.

Pomáhají, když je třeba. Zpočátku někteří trochu na ženské společenství žárlili, ale pak pochopili, že je to neohrožuje, naopak. Jinak si myslím, že by situaci mladých manželství s dětmi vyřešily poloviční úvazky obou rodičů, jak je to uzákoněno třeba v Německu, u nás je aspoň už zakódována rodičovská dovolená, ne jen mateřská. Všechno je otázkou volby. A jestli žena chce zůstat s dětmi mimo pracovní proces, ale nedostat se do izolace, tak by měla tu možnost mít. Dnes ji má právě v mateřských centrech. Je to pro ni šance. Nechtěla bych ji nikomu vnucovat, není to jistě jediné řešení, ale je to prostě alternativa. A já ji propaguji i proto, že z našeho populačního stromu se stala urnička, hrozí, že vyhyneme. Musím říct, že mnohé matky v centrech se často rozhodují i pro další děti. A tyhle děti nás za pár let budou živit, ne?

Možná se mýlím, ale myslím si, že neblahou roli sehrála mj. tvrdá emancipace žen za totalitního systému. Byla tu glorifikace žen v mužských rolích - pracovaly na bagru a podobně, ale pak vždycky nastupovaly doma na další směnu a všechno to musely zvládnout. Bez jakéhokoli vývoje postavila totalita ženu naroveň muži, nikoli ekonomicky samozřejmě, a muži se možná bránili tak, že si řekli: tak ženo pracuj, pracuj, ale zvládej i to ostatní. Tak proč by to nemohly ženy dělat i teď? Ale to je jen moje domněnka. My vlastně nemáme dostatečně emancipované muže. Možná, že je to i celkovou atmosférou, nepochopením významu toho, co má být občanská společnost. Mám radost, že zakládání center taky učí lidi občanství, sebevědomí a pocitu, že se dají věci měnit. Zajímavé je, že řada žen od nás kandiduje do obecních samospráv, to znamená, že se chtějí angažovat v komunální politice. To je pro mne velká odměna.

Kdo vlastně ví, co je feminismus? Kdybych ho chápala jako podporu zvýšení sebevědomí ženy, pak ano, ale kdyby se feminismus definoval jako opozice vůči muži, tak bych byla rozhodně proti. Jsem pro spolupráci, vzájemné pochopení a ocenění.